V jemnosti mechu je zase cítit jaro. Poslední kapka sněhu roztekla se v trávě. Slunce už hřeje tak poskočíš si hravě, v moudrosti písně co skládá se ti v hlavě. Až vrátíš se tam kde vůně tvé dýmky rozline se údolím. Zase začne léto a život. I já se tomu hned celou duší podvolím. Tak pojď.

Znám jeden kopeček, plný domů a paneláků. Stoupám po něm každé ráno. Do práce. Zvlášť krásný je na jaře kdy všude kvetou pampelišky a takové ty drobné, bílé kytičky. Nevím jak se jmenují. Je to vůbec důležité? Jsou krásné a něžné. Jako tohle ráno. Jdu a přemýšlím nad tím , jaké by to bylo, kdybych se nechala vést. A to co se musí, nechala za sebou. Šla bych dál a dál až na vrchol, kde je zástavba malých, roztomilých domků. Zastavila bych se u plotu jednoho domu, abych si přivoněla k právě kvetoucímu šeříku. „To je vůně že?“ z fialových květů se vynoří hlava starší ženy . Na sobě má…