Moudrá

Znám jeden kopeček, plný domů a paneláků. Stoupám po něm každé ráno. Do práce. Zvlášť krásný je na jaře kdy všude kvetou pampelišky a takové ty drobné, bílé kytičky. Nevím jak se jmenují. Je to vůbec důležité? Jsou krásné a něžné. Jako tohle ráno. Jdu a přemýšlím nad tím , jaké by to bylo, kdybych se nechala vést. A to co se musí, nechala za sebou. Šla bych dál a dál až na vrchol, kde je zástavba malých, roztomilých domků. Zastavila bych se u plotu jednoho domu, abych si přivoněla k právě kvetoucímu šeříku.

„To je vůně že?“ z fialových květů se vynoří hlava starší ženy . Na sobě má strakatou sukni, hnědou halenu a vysoké pletené ponožky. Mají tolik barev až se musím usmát. Pozdravím a ona můj pozdrav opětuje. Povídáme si o zahradě a o divokých květinách.

„Nechcete posedět? Zrovna jsem si chtěla uvařit čaj.“ vrásky kolem kolem jejich očí, vypadají mile.

Sedíme v zeleném království které se za šeříkem skrývá. Kolem kvetou rybízy, pampelišky,pomněnky a kakost.

Žena vhodila do konvice čerstvě natrhané lístky jahodí, máty a popence. Zvláštní kombinace. Z otevřených dveří které ji vedou ze zahrady přímo do domku, nejspíš do kuchyně, se ozvalo pískání konvice. Zalila čaj horkou vodou a položila na stůl talíř s pocukrovanými buchtami. Dívám se na její ,trochu rozcuchané vlasy. Na ruce má náramek z velikých dřevěných korálí. Stejně tak na krku podobný náhrdelník. Vždycky jsem takové chtěla ale nemám odvahu to nosit.

„Jaké máte ráda?“

„Prosím?“

„Jaké máte ráda buchty, jakou náplň?“

„Ach tak,no..nejraději mám asi tvarohové ale nedělejte si starost.“

„To máme ale štěstí. Já také.“zasmála se a pobídla mne rukou ať si vezmu.

Neodolám. Buchta je skvělá.

Přiletí včela a usedne na hrozen šeříku, ve váze přede mnou. Na ubruse leží několik kvítků. Rozhlédnu se kolem sebe. Zahrada je stará. Napůl udržovaná, napůl divoká. Veliký ořešák poskytuje stín hned u domu. Divoké květiny rostou z neposekaného trávníku až těsně u dveří, jak by chtěli nakouknout do kuchyně, co se dnes vaří. Určitě i ptáci často poslouchají co se v domě děje. Třeba to, jak si žena prozpěvuje když myje nádobí. Jak bublá voda v hrnci . Když žena nadzvedne pokličku, domem zavoní libeček co se vaří s bramborami.

Slunce , které je už vysoko na obloze, svítí přímo na podlahu za dveře, kde leží strakatý, ručně tkaný kobereček. Přiloudá se kočka a uloží se na něj. Slastně si zívne, položí si hlavu a zavře oči. Žena sedí opřená na židli, v dlaních hrnek s čajem, má zavřené oči, usmívá se. Paprsky pronikající listy stromu, ji na tváři vykreslují puntíkatý vzor.

Je to ona. Je to ta moudrá. Je to žena, u které budu trávit horké, letní dny. Bude mne učit vařit jahodovou marmeládu , zadělat dobré kynuté těsto a také to, jak rozumět bylinkám. S její pomocí, začnu vyrábět domácí mastičky a krémy. A voňavé soli do koupele. S její pomocí, najdu samu sebe. Ona je matka i stařena a uvnitř je stále mladá dívka, stejně tak jako hravá holčička.

Večer, sedí na zahradě a dívá se na hvězdy. Napojuje se na Vesmír a jeho zvláštní, nepopsatelná energie do ni vstupuje neviditelnou nití. Napojuje ji na univerzum nekonečna.

V létě sedáváme na zídce vzadu, kde končí ulice a začínají louky. Houpeme nohama a fantazírujeme. O tom, že tu dříve bylo moře. Když zavřu oči, slyším křik racků a šumění vln. Jednou jsem mezi kameny ve zdi vyšťourala bílou mušličku. Je to pravda? Skládáme básně které nedávají smysl ale jsou krásné a pronikají až do duše.

Na podzim mne naučí háčkovat a plést. Upletu si své první,strakaté ponožky. Chodíme spolu vysokou žlutou trávou pozdního léta a zpíváme indiánské písničky. Při každém mém kroku vylétávají z trávy soumračníci. Malé můrky. Půjčuji si od ní prastaré knihy a čerpám moudrost z hvězd, když odcházím domů.

Pečeme spolu perníčky se zvlášť silnou vůní skořice a zázvoru. Rozplývají se na jazyku. K Vánocům dostanu od ní náhrdelník z velikých barevných korálků, zabalený ve vyšívaném šátku. Je krásný ale ostýchám se ho nosit.

Na jaře, už tam dům není. Byl tam vůbec někdy? Chodím, hledám, marně. Ležím v trávě a pláču. Pak se vzchopím a pohladím se. Pohladím samu sebe. Proč ne? Chci se vrátit ke svému starému živou? Ne.

Chodím na bylinky a sbírám houby. Vyrábím krémy a pletu barevné ponožky. Nosím korále. Velké a barevné. A hodně se směji, protože ona říkala, že smích prodlužuje život. A vrásky od smíchu jsou ty nejhezčí. ¨

Na dvorku u mého pronajatého bytu přibývá kouzelných zákoutí. Nad stolkem z bazaru se v mladé lípě ubytovala ptačí rodinka. Vítr zrovna rozhoupal zvonkohru zavěšenou na stromě. Jemně cinká a zve na buchty, které mi zavoněly z kuchyně. Lavičku darovanou od jednoho staříka, jsem si sama obrousila a znovu natřela. Je tyrkysově modrá. Dávám na ní starou, kostkovanou deku. Při pohledu na ní mám vždycky chuť si jít lehnout na louku a dívat se na hvězdy.

A v rohu zahrádky, jsem zasadila šeřík. Přijďte si přivonět.

autor: Sluncie