Báseň Smíření

Smíření
Květiny na louce
Kvetou jedna za druhou
A žádná z nich nemůže se smířit s ostudou,
Že bolest mají ve stoncích,
Když rostou
A nechtějí si přiznat, že až vykvetou budou v koncích
Třeba chtěli jako pták létat po obzoru
Nebo jako vítr rozprostřít se po prostoru
Třeba by kopretina stále chtěla uletět všemu
Asi jsem jako ona a mám strach, že přes tohle se nepřeklenu
Bolest jako jí prostupuje celé moje tělo
Já nevidím ani jejich barvy, v mých očích je všude šero
Padla jsem na kolena
Musela vstát a jít dál
Přesto, že nebyl nikdo kdo by o to stál
Vstala jsem, přesto si nepřipadám jako Fénix,
Spíš jako robot co říká a dělá co si ostatní přejí
A i když sluneční paprsky ho hřejí
Cítí jak květiny voní
Avšak před těmi paprsky hlavu skloní
Zavírá oči
A potají stále přemýšlí, že skočí
Kde je naděje? Kde je světlo na konci tunelu?
Už se to nikdy nezmění
Smířit se s tím
To je umění


