Báseň Smíření

Smíření

Květiny na louce

Kvetou jedna za druhou

A žádná z nich nemůže se smířit s ostudou,

Že bolest mají ve stoncích,

Když rostou

A nechtějí si přiznat, že až vykvetou budou v koncích

Třeba chtěli jako pták létat po obzoru

Nebo jako vítr rozprostřít se po prostoru

Třeba by kopretina stále chtěla uletět všemu

Asi jsem jako ona a mám strach, že přes tohle se nepřeklenu

Bolest jako jí prostupuje celé moje tělo

Já nevidím ani jejich barvy, v mých očích je všude šero

Padla jsem na kolena

Musela vstát a jít dál

Přesto, že nebyl nikdo kdo by o to stál

Vstala jsem, přesto si nepřipadám jako Fénix,

Spíš jako robot co říká a dělá co si ostatní přejí

A i když sluneční paprsky ho hřejí

Cítí jak květiny voní

Avšak před těmi paprsky hlavu skloní

Zavírá oči

A potají stále přemýšlí, že skočí

Kde je naděje? Kde je světlo na konci tunelu?

Už se to nikdy nezmění

Smířit se s tím

To je umění